top of page

Severní Vietnam - až na hranice s Čínou

Do severního Vietnamu jsem se chtěla podívat vždycky. Táhla mě sem jednak zelená rýžová pole, která vypadají tak skvěle na fotkách, ale také zajímavé hory a horská etnika, která bez ohledu na hranice žijí i v sousedním Laosu a Číně. Bohužel v době, kdy jsme sem cestovali bylo krátce po sklizni, a tak výlet do turistické Sapy nedával smysl. Proto jsem hledala nějaká další zajímavá přírodní místa, kam bychom se mohli vydat. Největší vodopád Ban Gioc, který leží přímo na čínské hranici byl velkým lákadlem, a tak jsme se rozhodli jet tímto směrem.


V Hanoji jsme odjížděli z nádraží My Dinh klasickým levným nočním autobusem s místními. Protože autobus jel až za několik hodin, šli jsme ještě prozkoumat okolí a ač se může zdát, že toto nádraží je v moderní čtvrti plné mrakodrapů, tak možná kilometr od nádraží začíná dost intenzivní pravá Hanoi - spleť uliček, nízkých domů, tržiště se vším na co si vzpomenete (pro slabší povahy raději píšu, že pečené psy jsme v této čtvrti viděli na několika místech, takže pokud vám to vadí, místu se vyhněte). Toulali jsme se zde pár hodin, dali si výborné Phó a čekání na odjezd autobusu bylo trochu příjemnější než v přeplněné odjezdové hale. Vzhledem k naší výšce nám v autobuse dali místa až úplně na konci na takovém trojlůžku, společně s klukem z Thajska, který měl asi 250 kilo a který okamžitě usnul. K naší smůle extrémně chrápal a vyluzoval zvuky jako kdyby se každou chvíli měl udusit. Kromě toho jel řidič tak nebezpečně, že když jsme vystupovali ve 3:30 ráno v Cao Bang, tak jsme místo kafe potřebovali spíš startovací kabely. Měli jsme hned namířeno do půjčovny motorek, kde jsme si na následujících pár dní chtěli půjčit cokoliv, co budeme schopni ovládat. V tomto jsou služby Vietnamu geniální, protože přijít do půjčovny ve 4 ráno, tu není žádný problém.


Milý kluk nás usadil u nich v obýváku/kanceláři, vyplnili jsme potřebné papíry a půjčili jsme si nějaké trochu offroad automatické skútry. V 6 ráno už jsme frčeli směr sever. Co nás trochu překvapilo byla teplota těsně nad nulou. Po prvních asi 30 minutách na skútrech jsme mysleli, že umrzneme. Ruce jsem měla tak ztuhlé, že jsem se bála, že nedokážu ani brzdit, takže jsme udělali pauzu hned jak to šlo, abychom se trochu zahřáli. Honza vykazoval jistou nevoli ohledně teploty a našeho nevhodného oblečení. Do Vietnamu jsme cestovali každý jindy a volal mi pár dní před odletem, co si má zabalit. Bohužel jsem v tu dobu byla asi o 1500 km jižněji, kde bylo 40 stupňů, takže jsem mu řekla, že jen sandále, tričko a kraťasy. No, co vám budu povídat, i přesto, že měl mikinu, nebyl rád. Obalená ručníkem pod tenkou mikinou jsem vydržela jet ještě asi 3/4 hodiny než vyšlo konečně slunce.


Měli jsme namířeno k hoře, která se jmenuje Núi Mắt Thần, což google translator přeložil jako Hora kouzelného oka. Později jsme slyšeli horu nazývat také Angel eye, což se nám také líbilo a oba tyto názvy dost dobře popisovaly dané místo. Poslední cca 2km k hoře, je to na skútrech dost nepohodlné, protože se jede polní cestou, která byla hodně rozbitá. Pro motorkáře to možná je pohoda, ale já jsem se bála. Obzvlášť poslední úsek - prudký kopec, byl se skútrem a krosnou na zádech trochu výzva. Řídila jsem se heslem: "dopiče hlavně nezastavuj!" a i když jsem chvílemi myslela, že se musím zákonitě překlopit s tím nákladem úplně dozadu, tak jsem tam nakonec dojela. Motorku jsem nechali k pobavení místních zemědělců pod takovým sedlem a šli jsme místo prozkoumat raději pěšky.


Po pár stovkách metrů, když se vyhoupnete mezi 2 kopečky, otevře se vám pohled na opravdu nádherné místo, z kterého vprostřed vystupuje homolovitá hora, která má v sobě díru. Viděla jsem toho už dost, ale horu s dírou zatím ještě ne, takže wow efekt se dostavil. Když v tom ještě proti vám jde pán, který pohání pár bůvolů, tak je kýčovitá scenerie téměř dokonalá (říkám téměř, protože nesvítilo a ta fotka by lepším světlem dostala úplně jiný rozměr).

Hora s dírou, severní vietnam, bůvoli
Hora s dírou Angel Eye, provincie Cao Bang

Celé údolí je v jiné části roku úplně zaplavené. V prosinci, kdy jsme zde byli my, místem protéká jen malý potok, který silně meandruje celým údolím. Dali jsme si zde výbornou kávu u kluka, který zde provozuje takový eco camp, okolo pobíhala šťeňata, přišel se na nás mrknout i jeden buvol, zkrátka po šílené noci a mrazivé cestě sem docela idylka. Trochu jsme polítali s dronem a chlapec nám prozradil, že jeskyně (díra v hoře) je takový hřbitov dronů a že jedním z jeho příjmů je i to, že je chodí sbírat, když turisti odjedou. Prodej jednoho nalezeného dronu mu prý hodí cca půlroční průměrný plat v této oblasti Vietnamu.

Bůvol v Cao Bang Eco Camping

Údolí jsme řádně prozkoumali a kromě vodopádku jsem objevili i pěknou jeskyni s krasovými útvary. Jeskyněmi je Vietnam hodně známý. Nachází se zde i největší jeskyně na světě, kam je ale nesmírně obtížné a drahé se dostat.

Na motorkách jsme pokračovali dál na severo-východ. Cesta byla k našemu překvapení dost frekventovaná a v dobrém stavu. Nicméně člověk se necítí moc bezpečně, když ho neustále předjíždí náklaďáky, takže jsme dělali často zastávky. Projížděli jsme několika vesnicemi, kde je hlavní obživou výroba nožů, sekáčků apod. Téměř každý domek měl vlastní kovárnu a vyrobené nože byly vystaveny pěkně u silnice, aby si je každý mohl prohlédnout. Neodolali jsme a také jsme si jeden sekáček s krásnou dřevěnou rukojetí pořídili. Vypadá krásně, ale doma nám zrezl asi tak po 2 použitích i když jsme ho nenamáčeli a olejovali. Zajímavé také bylo, že skoro před každým domem, podél všech silnic, ležela na zemi sušící se vyloupaná kukuřice.


K hranici s Čínou a také vodopádům Ban Gioc jsme dorazili až odpoledne. Ubytovali jsme se v homestay u rodiny z menšiny Tay, což byl pro nás zážitek. Dům byl rustikální, s ohništěm uvnitř. Ovšem chyběl komín, takže veškerý kouř čoudil trochu dovnitř a z domu vycházel skrze pálené tašky na střeše. Spaní bylo za lidových 185,- za 2 noci včetně snídaně pro 2 lidi. Dům byl jednoduše zařízen, v podstatě se jednalo o 4 kamenné stěny a uvnitř byl dům rozdělen rákosem do 4 pokojíčků s takovým atriem uprostřed. Paní domu byla moc milá, první večer nás přizvala i k večeři. Jedlo se klasicky na zemi a jídlo bylo podáváno v mnoha mističkách. Bylo k dostání tofu, bůček, fazole, rýže, nějaké sladší brambory, a pálivé omáčky. U tmavšího masa si nejsme jistí, jakého bylo původu, protože paní nemluvila moc anglicky a bylo nám trapné se s překladačem ptát. Nicméně to chutnalo docela dobře. Uprostřed domu byl oltář předků, ale vypadal trochu jinak, než ve většině vietnamských domácností. Byla zde fotka prarodičů a nápisy psané čínskými znaky na červeném podkladu. Paní majitelka nám s překladačem vysvětlila, že její děda padl v boji s Američany a rodina za jeho smrt získala odškodné až v roce 2008.



Druhý den jsme vyrazili k vodopádům na východ slunce. Cesta k vodopádům byla zavřená, takže jsme museli čekat na otvírací dobu, která byla naštěstí už v 7 ráno. Na místě jsme byli první a mohli jsme si užít vodopády bez davů. Počasí bohužel moc nevyšlo, bylo zvláštěn začouzeno, takže fotky nejsou nic moc. Vlastně teď následuje okénko zklamání, které zejm. fotografům vysvětlí, že fakt neuvidíte to, za čím jste sem přijeli. Když zadáte do googlu Ban Gioc waterfall, ukážou se vám v 90% případů tyto fotky:

Očekávání, která máte, když jedete k vodopádu Ban Gioc

Nicméně to je pohled z Čínské strany hranice, kam nemáte šanci se dostat. Byli jsme zde v prosinci 2022 a hranice byla uzavřená kvůli Covidu i pro místní. Z vietnamské strany lze vidět, že na čínské straně je u vodopádů celá řada vyhlídek právě s výhledem jako je výše, skywalk a možnost jet k vodopádu na lodích apod. Bohužel z vietnamské strany vidíte pouze spodní patro vodopádu, což je sice také krásné, ale toužili jsme si odvézt fotku i s horami v pozadí. Dronem je létání u hranice přísně zakázáno, jak se dozvíte na desítkách cedulí. No to bychom nebyli my, abychom to z nějakého vzdálenějšího místa nevyzkoušeli, ale ani pokus z cca 3km vzdáleného parkoviště nevyšel, protože voják u nás byl asi tak do minuty, poté co jsme vzlétli. Nevadí. Pár fotek jsem si přivezla, ale rozhodně to není to, kvůli čemu jsme sem takovou dálku jeli.

Realita z vietnamské strany

U vodopádů jsme byli skoro sami, takže v prosinci místo není příliš turisticky exponované, což jsme ocenili i u dalších zajímavostí v okolí. Určitě nevynechte chrám s velmi snadno zapamatovatelným názvem Chùa Phật Tích Trúc Lâm Bản Giốc, z kterého je skvělý výhled do okolí.

Pokud sem zavítáte, tak určitě nevynechejte ani návštěvu jeskynního systému Động Ngườm Ngao. K místu pohodlně dojedete na motorkách a do jeskyní není potřeba si platit průvodce. Můžete si celou cca 2km jeskyni projít sami. Některá místa jsou hůře osvětlená a epileptikům se z těch několika žlutých, bílých a růžových zdrojů poblikávajícího osvětlení možná spustí záchvat, ale jinak je jeskyně plná krasových jevů ohromující. Kromě asi 2 míst, kde jsme se museli hodně ohnout, abychom prošli, tak je jeskyně fakt velká. Klaustrofobikům vstup povolen.

Následující den jsme strávili projížděním vesnic v okolí a hledáním zajímavých míst na focení, která jsme vskutku našli. Strašně rádi bychom se sem vrátili v době, kdy budou zelená rýžová pole a trochu více vody v krajině. Za celé 4 dny jsme potkali pouze 1 turistu, takže když jsme se já (tlustá blondýna s blond vlasy do pasu) a 190cm vysoký Honza s obří krosnou na zádech, vydali na úzké cesty vedoucí do malých vesnic, byli jsme snadno středem pozornosti. Míjeli jsme plno dělníků, kteří dělali ručně krutou práci, kterou by bylo mnohem jednodušší dělat pomocí strojů. Muži i ženy s krumpáči třeba rozbíjeli podél cesty velké kameny. Projížděli jsme okolo pasáků bůvolů, kteří je hnali po hlavní silnici. Ženy v nůších nesly nejrůznější suroviny a dřevo. Viděli jsme také otevřené pickupy, které měly na korbě klece na psy. Prý na jídlo chytají jen toulavé a agresivní, ale jaký je jejich konec si jistě domyslíte. Podél cest je prodávali již upečené (bohužel stále v nenaporcovaném stavu, takže v tom snadno vidíte vlastního psa, který na vás čeká doma).


Kvalita silnic byla překvapivě velmi velmi dobrá, dokonce snad lepší než u nás na Praze-východ :-D Dokud člověk jel po nějaké větší komunikaci, tak se nám zdálo, že silnice byly úplně nové. Níže krátké video z jedné lokace, kam bychom se chtěli někdy vrátit fotit - údolí plné políček a v pozadí krásné hory.

Video here:


コメント


bottom of page